Křehká dívčí duše | kampaň Dove

Dětská duše je křehká. A ta dívčí o to víc.

Uvědomila jsem si to ve dnech, kdy mě moje (naše) dcery fakt štvou (asi bych použila jiné slovo). Jsou to dny, kdy si jdeme všechny na nervy, kdy mají horší nálady jak já při PMS, kdy, sem tam, využiju své "převahy" a křičím. Není to často, spíš ve dny, kdy jsem sama už moc unavená. Snažím se to minimalizovat. I když přiznávám, že někdy je to těžké. Protože naše starší dcera Sandra je mistr vysírač :D Úplně přesně ví, co nás naštve...ale to by bylo asi do jiného článku :)

Mladší dcera Andrejka má jinou povahu. Na ní se snad ani křičet nedá, ale dvakrát se už "podařilo". Přiznávám. Ten pohled v jejích očích mě ale ranil, protože zatímco Sandra má v očích spíše vzdor, když jí hřešíme, tak Andrejka má v očích totální ublížení. Všechen smutek světa, pohled Bambiho, zklamání ze své mámy... těžko to popsat. Je to ale něco co mi trhá srdce a hned si v duchu vynadám, že jsem pěkná kráva, že se musím přeci ovládat. A pak se jí snažím vysvětlit, proč jsem byla naštvaná.

A večer vždy pak přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak a hlavně - co jsem nemusela říct.

Víte totiž, že tón, hlas a slova, které volili naše rodiče, jsou naším vnitřním hlasem, který nás provádí potom po celý zbytek života? A že je velmi těžké od toho hlasu pak "odstoupit". Když vám totiž, například, někdo celé dětství říká, že nic nedokážete, že jste k ničemu, tak tomu tak nějak nevědomky začnete věřit a i přes úspěchy se ženete stále za dalšími a dalšími cíly, protože váš vnitřní hlas říká "nic nedokážeš, jsi k ničemu!". A vůbec to nemusí být "zlí" rodiče, kteří toto pronášejí. Ona stačí ironie, o které si dost často myslíme, že jí dítě "už chápe", ale prý ji není schopné pochopit do takových cca 8 let. Takže takové "ironické": "No ty máš ale šunčičky!" v 6ti letech už může napáchat škody, pokud je pronášeno často. I přesto, že to říkáte dceři, která je tam vlastně nemá a berete to jen jako srandu...

Vždy jsem si myslela, že jsem prostě jen cíťa. Že celý ten svět a život tak nějak víc prožívám a že mi bylo dáno, abych vnímala lidské emoce, vstřebávala je a cítila tak i smutek jiných lidí, věděla, kdy kdo lže, předvídala rozvody, rozchody, ale i těhotenství kamarádek z absolutně malých náznaků...

Můj vnitřní hlas je ale krutý. Moje dětství nebylo úplně šťastné, ale zase nemohu si stěžovat. Měli jsme kde bydlet a nikdo mě nebil, například. Ale moje duše byla v dětství tolikrát zraněna a šikanována, že jsem uvěřila, že si nezasloužím lásku. Bylo to těžké období, kdy jsem vnitřně bojovala sama se sebou a moje máma, tuším, ani nemyslela, že je to se mnou tak zlé. I když je to skvělá žena, tak si se mnou zase až tak nepovídala o nějacích "přítelích" apod. :)

Cesta k nějakému "dospění" byla dlouhá, musela jsem se zklamat. Snažila jsem se (stále) někomu zavděčit. Toužila jsem po uznání. Šla jsem dál a dál a hlavně - věděla jsem, že jsem STRAŠNĚ ŠKAREDÁ a nikdo mě nemůže mít opravdu rád. Věděla jsem, že se nikdy nevdám a že nikdy nebudu mít dlouhodobý vztah, natož snad děti. Věděla jsem, že to se podaří mým krásným kamarádkám, po kterých "šel každý", kdy po mě ani pes neštěkl.

A takových příkladů bych našla ve svém dětství a dospívání mnoho. A víte co? Postupem času, po letech, jsem zjišťovala, že vše bylo úplně jinak. Že do mě byl "zamilován" kde kdo :D (ne, že by na tom teda až tak záleželo, ale tehdá to byl střed našeho vesmíru :)), že každého spíš odradil ten můj "smutek" v tváři, kdy jsem se už předem tvářila dotčeně.

Když na to takto vzpomínám, tak mám rozporuplné pocity - mám tak trošku "knedlík v krku", ale zároveň si říkám, že jsem byla strašná kráva :D

Ale ono to bylo v podstatě jen to, že mě poznamenalo dětství, nepřítomnost otce a sourozenců, šikanování, zrada nejlepší kamarádky a to formovalo můj vnitřní svět a hlas tak, že i přes (celkem) krásu (vidíte, stále to trošku v sobě mám!) jsem viděla své tělo tlusté a tvář škaredou. Přitom při zpětném pohledu na fotky, jsem byla vždy velmi pohledná (schválně přidávám nějaké foto).

PROTO se každého dne děsím, co jsem dcerám řekla a co je ovlivní v životě natolik, že například změní jejich myšlení a vnímání sebe sama.

Kampaň Dove jste už museli dávno vnímat - Dove (i když to není moc značka, které fandím, čistě kvůli složení kosmetiky) je značka, která ukazuje tu pravou krásu žen. Ukazuje, že nejsou všechny jen s modelkovskými (vyretušovanými) mírami. Ale že každá z nás je krásná jinak.

Nyní se Dove zaměřuje i na kampaň SAMA SEBOU (na stránkách PROJEKTSEBEDUVERY.CZ), která je zaměřena na zvýšení sebedůvěry mladých dívek v ČR a SR. Tento projekt pak přichází i do škol se speciálním programem, který se snaží eliminovat případné nežádoucí vlivy na sebedůvěru dívek.  

Je zaměřen hlavně na matky a jejich dcery. Vlastně spíše matky, které ovlivnivňují právě "vnitřní hlas" svých dcer.

A já chci, aby ten vnitřní hlas mých dcer byl co nejvíce pozitivní.

Chci aby věděly, že když se něco nepodaří, že se to dá zkusit znovu.

Chci aby věděly, že jsou krásné a případné nedostatky braly jako něco co je na nich jiné, výjimečné a případně je včas řešily efektivně (jako akné a seborea, kterou asi zdědí po mě).

Chci aby věděly, že muž/přítel musí být jejich rovnocenný partner, ne někdo kdo si z nich dělá...a víte co, na to ani nechci pomyslet.

Vnitřně intenzivně prožívám každý jejich krok, úspěch i nezdar a už nyní se děsím dnů, kdy budou "téměř" dospělé, v pubertě, kdy budou mít i ony ty "nálady", které vlastně plynou z nepochopení světa, chování, myšlení jiných apod. 

Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Bude plná vzletů a pádů, smíchu a slz. Určitě i mých. Jak jsem psala - jsem citlivý člověk :) Doufám a věřím, že ale tato cesta skončí tím, že moje (naše) dcery budou sebevědomé ženy, které si budou věřit a nebudou brát případné prohry jako konec světa, ale jako nový začátek. 

Uff...proč vám nikdo neřekne, když otěhotníte, že to rodičovství je tak neskutečně vyčerpávající? :)

PS: brožurku k projektu sebedůvěry Sama sebou si můžete zdarma stáhnout tu: http://bit.ly/doveprojektsebeduvery

Je plná "úkolů" a oblastí, na které se zaměřit (postava, strava, zdravý pohyb, sebedůvěra...) u Vašich dcer, ale vlastně spíš - je o tom, že začít musíme od sebe. Ne nadarmo se říká, že děti jen opakují co vidí a chovají se jako my...