Another special day aneb jak si Andrea na svět přišla... (porod s oxytocinem - zkušenosti)

Už při Sandře jsem vám tu popsala celkový průběh porodu (článek s názvem One special day). Hlavně z toho důvodu, že nebyl nijak hrozný. Mám takovou potřebu "utěšovat" těhotné a budoucí maminky, že ten porod se dá zvládnout a není to až taková hrůza. Respektive - každá těhotná se asi nevyhne informacím o tom "komu ten porod tak nevyšel" a slyší milión hrozných a až hrůzostrašných historek. A někoho to může odradit od těhotenství úplně...někoho to vyděsí tak, že u porodu se "blokne" a prostě i jeho porod se pak stane předmětem těch "blbých" historek...

zdroj: pinterest.com

Jak začít? Hmmmm...asi zmíním, že od 32. týdne jsem byla necelých 14 dní v nemocnici na oddalování porodu, protože jsem už byla otevřená téměř na 2 cm. Někdy se to prostě stává, že se žena předčasně otvírá. Takže do konce těhotenství (u mě cca do 36. týdne) jsem fakt jen ležela a o prvorozenou Sandru se starali všichni okolo. Pak už jsem to tak nehrotila a už i doma uklízela, protože jsem si říkala, že už to klidně může přijít.

A ono nějak nepřišlo :D

Nakonec jsem se dostala do termínu, který jsem měla 17.7.2017. Na kontrole 14.7. jsem ještě neměla žádné výrazné změny (stále otevřená na 2 cm, už dva měsíce :D), ale v pondělí 17.7. už jsem byla na tři cm. A to stále bez bolestí. I když břicho mi tvrdlo stále po celé dny. Ale nic extrémně bolestivého.

Kdyby naše malinká v břichu nevyváděla při CTG (záznam tepu miminka, zjišťuje jestli mu je tam ještě dobře - dělá se v posledních dnech/týdnech těhotenství pravidelně) a neměla hodnoty tak vysoké, až se na tom "stroji" (nevím jak se jmenuje :D) ozýval alarm (netušila jsem, že tam nějaký je), tak bych pravděpodobně čekala na porod v klidu doma. Takto to bylo jisté - zase hospitalizace, s tím, že odcházet budu určitě až s miminkem v náručí.

Při dalších kontrolách už byly hodnoty lepší, ale nechali si mě tam. Na druhý den mi zkontrolovali nález a byla jsem na 4 cm otevřená, což mi všichni říkali, že to mám super - že mám už skoro polovinu porodu za sebou a přitom bez bolestí :D Doktor mi dal Hamiltona. A ono to fakt dost bolí. Aspoň teda mně to dost bolelo a v tom okamžiku mi přišlo, že do mě ten dr. narval snad ruku až po zápěstí :D Prý by to mohlo pomoct k tomu, aby se porod sám spustil...

Mně to pomohlo tak akorát k odchodu hlenové zátky na druhý den a krvácení, které trvalo až do porodu. Na další den večer (tedy cca 30 hod. od Hamiltona, kdyby někoho zajímalo) jsem najednou znervózněla. Z klidné nálady jsem se citelně rozklepala a tak nějak tušila, že už se "to" blíží. Do hodiny začaly kontrakce, které jsem sledovala pomocí aplikace (moderní to doba :D) a byly nepravidelné jak svině :-/ Byly i po 5 minutách, ale i po 12 minutách. A už jsem je musela předýchávat, celou noc jsem nespala a chodila po chodbě, abych nerušila ostatní těhotné na pokoji.

A stále nic!

Ráno dokonce i ty nepravidelné úplně přestaly. Na primářské vizitě mě odrovnal primář slovem: "Dvojčata?" když se podíval na moje břicho :D A pak naznal, že je čas na kontrolu. A co? NIC! Já si otevření na ty 4 cm bezbolestně nějak odtrpěla opožděně tu noc. Beze změny. Ale vhledem k otevření zněl verdikt jasně: "Dáme oxytocin a dnes porodíte."

Tlak mi vyskočil tak, že jsem pak sestřičku rovnou upozorňovala, že běžně ho mívám nízký - měla jsem ho 160/110 :D Ta jistota, že za chvíli rodím mě dost rozhodila. A zvlášť i proto, že jsem tušila, že to tak může dopadnout a měla jsem nastudované (z googlu :D), že při porodu oxytocinem je žena "upoutána" na lůžko, protože po celou dobu jí teče infuze s oxytocinem do žil. Takže sbohem představo, že zase celý porod strávím v horké sprše. I když...ten den bylo asi 35 stupňů, takže kdo ví jak bych to snášela :D

Pak to šlo už rychle. Až moc, na můj vkus. Hned jsem šla na porodní sál a do 15 minut od verdiktu už mi začal proudit do žil oxytocin. To, že jsem zjistila, že porod s oxytocinem bolí mnohem víc, že kontrakce jsou extrémní a v krátkých intervalech mi na pohodě fakt nepřidávalo. Tak nějak jsem se bála "jaká bolest vypálí" a čekala na první kontrakci. A ona byla...celkem v pohodě. Zatím :D

Celou dobu jsem viděla na CTG záznam, kde byl zaznamenávám jak tep Andrejky, tak kontrakce, jejich časnost. Od začátku šly už po cca 5 minutách a intervaly se rychle zkracovaly. Infuzka č. 1 vytekla celkem rychle a kontrakce už byly cca po 3 minutách. Nález - na 5 cm. F**k! Přišlo mi, že už to bolelo ke konci celkem dost, ale stále se to dalo předýchat (o tom předýchávání jsem psala tu). Ještě jsem celkem fajn komunikovala s manželem, i když do smíchu už mi teda nebylo. Navíc na porodním sále bylo asi 40 stupňů (fakt byly zrovna dny těch extrémních veder) a rodila jsem v sále otočeném na slunečnou stranu. Navíc zakázali kvůli průvanu (a novorozencům samozřejmě) větrat.

Mezi infuzkama mi dovolili jít na chvíli do sprchy a tam ty kontrakce jakoby trošku ustávaly, byly snesitelnější. Na jednu stranu super, ale říkala jsem si, že tím se k porodu moc nepohnu. Radši ať už to bolí a mám to za sebou.

Infuzka č. 2 byl už jiný fičák. Nevím, jestli měli stejnou "intenzitu" (nebo jak to napsat), ale najednou se kontrakce zrychlily po cca 2 minutách a začaly být velmi těžko rozdýchatelné. Chtě nechtě jsem zatínala zuby, dýchala jak lokomotiva a říkala si, že porod s oxytocinem je určitě a definitivně bolestivější jak přirozený porod. A to jsem ještě netušila co mě čeká. V té době jsem totiž ještě stále neměla píchnutou plodovou vodu. Jak jsem zjistila (taky google :D), tak kontrakce po prasknutí plodové vody bolí mnohem víc, protože do té doby to ta plodovka tak nějak "utlumuje" (stahy dělohy).

Přišel "harmonický muž" (tak jsme říkali se "spoluležící" těhotnou jednomu mladému sympatickému doktorovi) a šel na to. Praskl plodovou vodu během chvilky. Strašně divný pocit, když se z vás vyvalí najednou takové obrovské množství vody (při prvním porodu se tak sice porod začal, ale tam to tak nějak "odkapávalo" až do konce, určitě nešlo až takové množství). Nález na 6 cm a já myslela, že harmonického muže zabiju. Pokud přežiju. Poprvé v životě jsem při bolesti fakt měla obavy o to, jestli to přežiju. Nikdy jsem tak intenzivní bolest necítila a doslova mě pohltila. Nemohla jsem jí rozdýchat a manželovi jsem pak i říkala, že to by ani mistr jogín nedal. I přes veškerou snahu soustředit se na dýchání mi to prostě nešlo. To se mi u prvního porodu nestalo. Tam jsem fakt dýchat stále mohla!

Sestřička mě "uklidnila", že to bude už rychlé, ale já si pamatovala z prvního porodu, že z 6 cm do 10 cm (kdy se může tlačit) bylo ještě pár hodin! Přešlo asi 8 neskutečně silných kontrakcí a já cítila, že musím tlačit. Porodní asistentka k tomu přistupovala tak nějak laxně (na můj vkus), jak kdyby se jí to zdálo brzy (bylo to cca 15 min. po prasknutí vody) a že zavolá doktora, který bude za chvíli rodit na jiném sálu. A nic. Další kontrakce a já už řvala, že fakt musím tlačit. Doslova jsem cítila, že malinká se rve sama ven (od 30 týdne jsem jí měla strašně nízko v pánvi - i dr. se divili, že až tak, nakonec asi dobře). Stále mě nikdo nešel zkontrolovat. V další kontrakci (nejhorší jsou ty, kdy víte, že se vám už chce tlačit, ale nemůžete, dokud vám dr. nepotvrdí, že už se jde rodit) jsem na ně znova zařvala, že fakt rodím a konečně došel harmonický muž, který už ode dveří zkonstatoval: "Tu rodíme" a všichni přeběhli od jiného porodu ke mě (ta druhá maminka ještě nezačala...jen se k tomu už schylovalo, tak byli připraveni, protože mysleli, že bude první na řadě).

Konečně jsem viděla "světlo na konci tunela" a teda věděla, že už to za chvíli skončí. Při další kontrakci jsem zatlačila. A pak znova a znova a během té jedné kontrakce byla malinká venku. Asi dvě minuty to trvalo :D A přišla božská úleva... Tentokrát spíš to, že hurá, bolest je pryč, než užívání si miminka. I když bonding proběhl ;-)

Placenta vyšla sama během chvilky a malá byla celkem velká - 4,08 kg a 52 cm. Ani mi tak nepřipadala a znovu konstatuji, že samotné tlačení už nebolí (aspoň nemám pocit).

Porovnání porodu přirozeného a vyvolávaného oxytocinem...No už je vám to asi jasné. Do určitého okamžiku se to dá, ale poslední minuty jsou očistec. Naštěstí bývá porod s oxytocinem rychlejší (zpravidla) a asi pomohlo i to, že jsem byla druhorodička. Minimálně ve fázi tlačení, že jsem věděla jak na to. Celý porod trval do 3 hodin (první 10 hodin).

Tímto končím. Nemyslím jen s tímto článkem, ale celkově s rozením :D Chápu ženy, které mají první porod s oxytocinem a zažijou "toto" a které už nechtějí znovu rodit. Já už bych (po této zkušenosti) do toho asi taky nešla. I když nikde není dané, že by to muselo být zase vyvolávané...

Příroda to hold jinak vymyslela. Ten přirozeně spuštěný porod je, podle mě, fakt výrazně snesitelnější. Tam jsem prostě po celou dobu měla kontrolu nad svým tělem. Při tomto porodu jsem přes veškerou snahu nedokázala dýchat a "užila" jsem si kontrakce naplno.

Naštěstí příroda ještě lépe vymyslela to, že na porodní bolest se rychle zapomíná. Dnes je to 5 týdnů od porodu a já už ani nevím, že nějaký byl :)

Na závěr zmíním jen bolesti po porodu - musím říct, že jsem trpěla ještě zhruba týden na bolest "tam dole", kdy mě tam bolelo snad vše, i stydká kost a to byla fakt nepříjemná bolest. Prý je to ale normální, protože se to tam uvolnilo kvůli průchodu hlavičky. Jen někomu se to "rozvolní" až moc :) A kojení jako druhorodička? Vyvolává opravdu extrémní bolesti v podbřišku a bylo to horší jak po prvním porodu. Přiznávám, že jsem i léky od bolesti vyškemrala...

Nevzpomínám na své porody ve zlém. Stále to beru jako něco, co sice strašně moc bolí, ale skončí to a vy to víte, že to skončí. Je dobré na to při porodu myslet - že za pár hodin bude definitivně po tom. Ta bolest někoho ohromí, ale pokud se budete soustředit po celou dobu na dýchání, tak vám to pomůže.

Snad jsem tímto druhým porodem nikoho neodradila, ale je asi dobré si přečíst jaké to je rodit po vyvolávaní. Pěkně bez servítky... :)