Malé VELKÉ radosti - ÚNOR - měsíc odpuštění

Únor je prý nejdepresivnější měsíc v roce. Stává se nejvíce sebevražd. Nejvíce lidí to "vzdá" a po několika letém/měsíčním boji s těžkou nemocí prostě... nás opustí. Myslím, že za svůj život jsem zažila hodně úmrtí v blízké rodině a hodně pohřbů. A právě nejvíce se jich událo právě v únoru a tak skoro každý druhý/každý den mohu zapálit v únoru svíčku s tichou vzpomínkou na...otce, babičky, oblíbenou sousedku, kamaráda...

A co mě mrzí nejvíce? Asi nebude překvapením, že to, že jsem jim nikdy neřekla, že si jich vážím. Že je mám ráda. Že jsem ráda, že jsou...však třeba v případě otce, bych tu vlastně ani nebyla. Nechci aby to vyznělo depresivně (i když už to asi nezachráním), ale tento měsíc bychom mohly (a nejen tento) zasvětit tomu, že se pokusíme říct každému koho máme rádi, že nám na něm záleží. A prosím - ne jen na Valentýna! 

Když jsem byla malý zasran (= rozuměj tak ve věku 13-18 let :D), tak mi na Valentýnu strašně záleželo. Vždy jsem doufala, že...někdo pošle Valentýnku třeba :) Že mě někdo překvapí. Že zjistím, že mě někdo miluje...že...cokoliv. Věřila jsem. Nikdy se nic nestalo. Až když jsem měla přítele, tak jsme si dali nějakou tu bonboniéru, květiny (teda on mě, asi by to bylo divné naopak :D) a udělali si příjemný večer...(chápeme se asi). Každopádně slovní spojení "mám tě ráda"/"miluji tě" jsem řekla snad jen dvakrát v životě. Nedokážu to a o to víc mě překvapí, když to řekne někdo mě...jen tak. Zničehonic. A tím nemyslím, že to čekám od partnera. Sestřenice, kterou vidím snad jen jednou do roka (a možná ani to ne), ale s kterou jsme něco jak spřízněné duše a "sestry", mi vždy několikrát do roka napíše "máme vás rádi!". No uznejte, není to příjemné? Kdy vám někdo naposledy řekl, že vás má rád? A hlavně - kdy naposledy jste to někomu vy řekli a tím nemyslím partnerovi? Není pěkné, že v amerických filmech se každý druhý rozhovor po telefonu končí slovy "love you"..."love you too"? Nemyslím si, že se toho dokáže někdo nabažit. Vždy je lepší říct našim blízkým, že je máme rádi než...aby přišla nečekaná zpráva v jeden obyčejný únorový den. Zpráva, která z vás například udělá polovičního sirotka, tak jak se stalo před mnoha lety mně. Nikdy jsem mu neřekla, že si ho vážím. A lituji do dnešního dne...

A ještě horší je, když někomu nedokážeme odpustit, že nás opustil. Že se nedokážeme odpoutat. Že stále na něj/ní myslíme. A nebo nedokážeme odpustit cokoliv, co daná osoba řekla...

Zkusme tento měsíc zavést novou tradici a říkat lidem ve svém okolí, že je máme rádi :) Ne všem, samozřejmě :D Jen těm milovaným. Určitě se potěší. A opusťme staré. Vztahy, lásky, přátelství, která nefungují...A snad i - neberte tak vážně Valentýn. Radši si sednu k filmu s vínkem s manželem, než abych čekala, že dostanu pugét růží, abych ho mohla postnout na FB nebo instagram :-/

Odpouštět je prý lidské. Osobně si to nemyslím, protože jsme naučení neodpouštět hned a...někdy, pamatovat si staré křivdy. Upřímně, sama si pamatuji VŠE. I to, kdo mi co řekl na základce a co mě zranilo. Vždy jsem si vše brala až moc osobně...

Možná i proto divadelní záznam Čtyři dohody v podání Jaroslava Duška se mě tak dotkl. Všechny dohody jsou tak překvapivě jasné a samozřejmé, že se až pozastavuji nad tím, proč jsem to tak necítila už kdysi. Třeba druhá dohoda - dokázat odpustit. Jsem typ, který si pamatuje skoro slovo od slova "špatné věci". A po mnoho let...a sem tam, když mám slabou chvilku, si to analyzuju. Zpětně. Zbytečně. Musím na tom začít pracovat a odpustit...všem. Neřešit a odpustit. Těžké, nemyslíte? 

Tyto Čtyři dohody jsem sledovala ve vaně, kde jsem si rozpustila i kokosovou šumivou tabletu do koupele od Yves Rocher a musím říct, že jsem se perfektně zabavila, ale i jsem si skoro poplakala. Myslím, že rodiče a manželé/partneři před svatbou se na tom zabaví nejvíce :)

To mě přivádí k myšlence "Kdo bude plakat, až umřu?". Tedy ne doslova, že bych se nad tím zamýšlela, ale tato kniha od R. Sharmy mi přijde celkem...hm, rozumná. Tedy opravdu poukáže na jednotlivé oblasti, které můžeme ve svém životě změnit a dělat jinak (lépe?) a tím ovlivnit více životů. A manžel se vyjádřil, že po přečtení této knihy, jsem toho doma stihla udělat více :D Tedy například roztřídit dokumenty k hypotékám, účtům apod. Dát jednotlivým věcem v domácnosti své místo a tak vždy najít tu "správnou" věc na správném místě...atd.

Kdo nemá rád takové autory, tak by si měl přečíst Malého prince. Klasika, ale stále znám dost lidí, kteří ho nečetli. A osobně si myslím, že je to škoda. Zvlášť když se jedná o knihu, která má "pár" stran a která se dá přečíst za cca 2 hodinky v pohodě :) V kinech se objevil stejnojmenný film, právě na motivu Malého prince. Je animovaný, ale není přesně podle knihy. Můj manžel to očekával (právě jeden z těch, co zatím knihu nečetl), ale vysvětlila jsem mu, že příběh malé holčičky je vlastně smyšlený. V tomto případě určitě trvám na svém "radši knihu" :), i když i ten film měl něco do sebe. A soundtrack byl příjemný... :)

Protože únor je měsícem Valentýna, tak čaj od Teekanne s názvem LOVE je to pravé. Je to sice limitka, ale snad se dá ještě sehnat. Je výborný i bez cukru :) A kdo má raději sypané čaje, tak do takové plechovky od Manufaktury (pozn. stojí cca 90 Kč) si ho může schovat. No uznejte, není nádherná? :) U Manufaktury zůstanu a po různých krémech na ruce, které jsem zde vychvalovala, musím pochválit i tento s názvem Relax s vřídelní solí a meduňkou. Voní extrémně pokojně :) Komu by nestačilo, tak stačí do místnosti před spaním nastříkat levandulový přírodní sprej od Saloosu a bude spát jak miminko. Možná ne jak to naše...ale snad jako ty ostatní ano :D 

A nezapomeňte, že v lednu jsem zmiňovala důležitost pomáhání těm, kteří třeba nemají až takové štěstí na život jak my...

Vaše