Proč chápu mámy dvou (a více) dětí

Jsem jedináček. A nemyslím si, že by to byl kdo ví jak skvělý stav. Zvlášť když přihlédnu k tomu, že jsem dost introvert, samotář, knihomol, stydlín a všechny úžasné věty, které jsem ve společnosti mohla říct, mě napadnou zhruba hodinu poté :D Takže přesně kvůli tomu bych "vraždila" za sourozence (ať už by byl jakýkoliv), jen abych nemusela dny trávit sama (třeba ty prázdninové ve věku, když už jsem mohla být sama doma). Proto jsem celý život všude vyhlašovala: "Budu mít minimálně dvě děti, aby tento pocit NIKDY nezažily."

Tak takové tričko bych potřebovala s počtem dětí 2 :D Je to z etsy.com - jsou tam i taková jako
May Your Coffee Be Strong Than Your Toddler :D

Do prvního porodu jsem si za tím stála a dokonce jsem byla tak smělá, že jsem vyhlašovala, že otěhotním podruhé rychle za sebou...prostě abych to měla rychle za sebou. Očekávala jsem nadbytečná kila, tak že bych ani nehubla a hned do toho vlítla a děti byly hned po sobě. "Aspoň si budou víc rozumět..." hlásila jsem tentokrát.

A pak to přišlo. Porod a velmi necitlivé vystřízlivění. Myšlenka na druhý porod mě neděsila tak, jako myšlenka na to, že bych měla druhé dítě. Tedy až tak jsem se nebála případné další bolesti, jako toho mít odpovědnost za další lidskou bytost. Starat se o ní dnem a nocí. Být bezradná při záchvatech pláče. Cítit se zavřená mezi čtyřma stěnama když je dítě nemocné (a já přitom úplně zdravá). Spát pár hodin denně a to ještě tak zpřetrhnaně, že se to spánkem ani nazývat nedá...

Musím se přiznat. S mateřskou rolí jsem se docela dlouho srovnávala, protože jsem až moc pocítila, že člověk opravdu nějakou tu svojí svobodu ztratí a najednou takové sledování filmu ve dvojici s manželem je totální sci-fi (tedy sledování filmu v tahu a ne rozkouskovaného na 4 a víckrát). Najednou člověk řeší úplně jiné věci (plínky, léky, dětské nemoce, cesty s kočárkem...) a přirozeně se začne chovat i jinak (tak to musí připadat těm dosud bezdětným kamarádkám, kterým nedokážu prostě slíbit, že budu v tolik a v tolik u pc na skypu, protože naše dítě je nepředvídatelné a večer ho probudí i křupnutí parkety v podlaze natož hlasitý rozhovor přes internet).

Proto na otázku "Kdy bude druhé?" jsem se cukala jak po zásahu bleskem a vyhlašovala: "Pane bože, jen to ne!" Dokonce toto jsem vyhlašovala ještě asi dva měsíce před tím než jsem podruhé otěhotněla. A pak stačilo málo. Možná tomu pomohlo i to, že jsem přestala kojit a najednou jsem měla trošku více volnosti a hlavně - o nenáviděné zdlouhavé uspávání jsme se konečně s manželem dělili (k mé radosti, k jeho zděšení :D). Najednou ze mě vypadla věta: "Pojďme zkusit druhé!" Manžel nebyl hned pro, ale já pokračovala: "Kdy jindy než teď? Přeci se nevrátím do práce, abych šla zase za rok na mateřskou..." Tak jsme zkusili...a výsledek už asi víte :) Jo, přišlo to hned na druhý pokus (vím, jsme šťastlivci) a zaskočilo nás to oba (i přesto, že to bylo plánované).

Těhotenství probíhalo úplně jinak - to je vám asi jasné. Neměla jsem moc čas uvažovat nad tím "co bude až se narodí", protože jsem běhala kolem prvorozené. Přeci jen mě ale obavy dobíhaly (zvlášť při večerním usínání) a já byla vyděšená. Fakt k smrti. Připomněla jsem si jaké stavy jsem měla po prvním porodu (zpětně si myslím, že jsem neměla daleko k poporodní depresi), na ty stavy bezradnosti a bylo mi těžko na duši. Nebylo cesty zpět. Přišel druhý porod. A najednou byla tu. Druhá dokonalá bytost a hned to přišlo. Takový nával mateřské lásky, jaký jsem při prvorozené (asi tím strachem) nepocítila hned, ale až o něco později.

A s tímto návalem mateřské lásky přišel...? Klid. Nevím, jestli to tak má každá druhorodička (nebo více rodička), ale všechny činnosti (kojení, uspávání, přebalování...) jsem dělala s větším klidem jen prostě proto, že jsem UŽ VĚDĚLA. Věděla jsem jak chytit druhou dceru, jak jí lépe utěšit. Byla jsem smířená s tím, že se prostě nevyspím. Smířená s tím, že když nám spí jen v kočárku, tak prostě s tím kočárkem budu chodit 4x denně ven. Tak nějak jsem se se vším lépe a rychleji vyrovnala. A byla jsem klidná jako i druhorozená dcera. Tím, že jsem kmitala mezi oběma dcerami jsem si více užívala tu druhorozenou a každou ukradenou chvilku s ní o samotě. Rozplývala jsem se a párkrát mi i slza dojetí ukápla nad její dokonalostí. A moje srdce? Doslova jsem začala cítit, že to takto mělo být. Že ta druhorozená prostě k nám musela přijít přesně kvůli tomu, abych měla víru, že to jde milovat své dítě od první sekundy. Že to jde zvládat s klidem a relativně s přehledem. Začala jsem si více věřit i co se týče výchovy prvorozené, i když měla akutní období vzdoru. Někdy si nemůžu pomoct a stále jí opakuju, jak moc jí miluju a někdy mám pocit, že je v mém životě sice nejkratší dobu, ale jakoby celý můj život směřoval zrovna k ní. Obě naše dcery jsou (už od prvních dnů a snad už i od chování v bříšku) úplně odlišné, ale milujeme je stejně. Je mi jasné, že i druhorozená mě začne štvát (už sem tam se i stalo) až nebude jen takové to klidné miminko, ale bude si vyřvávat splnění svých přání.

Paradoxně se mi ale s dvěma dětmi žije přirozeně. Ano, je to celodenní běhačka a někdy fakt masakr. Ano, je to celodenní štěbot (a bude hůř až začne druhá mluvit, ne jen blekotat a vykřikovat cosi) a moje hlava někdy praská. Ano, je to permanentní a celobytový bordel, který nemám šanci NIKDY uklidit. Ano, je to kolotoč praní, žehlení, vaření, nakupování... Ale už si nedokážu vzpomenout jaké to bylo, když jsme měli jen jednu dceru :) Teď si říkám, že to vlastně musela být celkem nuda :D

Takže už chápu rodiny, které se rozhodnou mít více dětí. Je vlastně úžasné sledovat, jak různé osobnosti "z vás" vzejdou. Jak jsou namixované :), ale zároveň jsou vaší malou kopií. Fascinuje mě, že prvorozená už teď dělá někdy věci úplně stejně jako jsem dělala v dětství já (většinou takové ty otravné věci - hold karma mi to vrací :D). Přiznávám, že kdybych měla jistotu, že třetí dítě bude kluk, tak to snad i prubnu :D Chtěla bych vidět i naší klučičí verzi :)

Takže i když nechápu gratulace hned po porodu druhého dítěte "Tak třetí už bude kluk, že?", tak chápu rozhodnutí každého páru. Ať už si řeknou "jedno je až až!" a nebo "Tak počtvrté už to bude kluk ne?" :) 

A i když jsem byla vybobkovaná v druhém těhotenství, tak jsem vlastně neskutečně vděčná za to, že jsme čtyři. Je to větší sranda, přísahám! :)