Jedenáctý a dvanáctý měsíc s Andrejkou (a Sandrou)

Čím více se to blížilo, tím více jsem byla...dojatá? Smutná? Unavená, ale šťastná? Nevím, nedokážu přesně popsat ten mix emocí, který se ve mě v poslední době mísí. Jsem totiž "k smrti" unavená. Ne tak ze starostlivosti (dobře, tak i z té, samozřejmě :D), ale z toho, že nic nestíhám. Doma je nonstop bordel a už jsou na to dvě. Mám pocit, že nikdy neuvidím dno prádelního koše a když už skoro ano, tak po večerech žehlím a žehlím (a přitom už tolik věcí nežehlím...). Prach jsem neutírala ani nepamatuji a přes okna se zatím dostává sluneční světlo...i když opatlané okna nejsou moc mojí vizitkou.

Jo, to drží číslice 1 a 2...ze začátku to totiž vypadá strašně krásně, kdy se fotí miminko s číslami/milníkovými kartami,
ale čím je starší tím je nepoložitelnější na záda (chtěla jsem všechny fotky na zádech :D) a je to stále větší boj...
přiznávám, že i k lehkému přišlápnutí došlo :D :D :D ...Pokud vás zajímá, tak nepomohlo...toto je jediná použitelná fotka
ostatní jsou v pohybu (otočka na břicho a zdrhání pryč :D)

Byl to náročný rok. Paradoxně si ale nemyslím, že by byl nejtěžším v mém životě. Nejtěžším byl ten, kdy se narodila Sandra. Tam jsem si na tu mateřskou roli musela dlouho zvykat a sžívat se s ní. Je to totiž mnohem větší změna z bezdětného stavu, dostat v porodnici malý uzlíček, o kterém všichni vyhlašují, že je to vaše dcera :) A starej se!

Byl to rok plný emocí. Nejen těch pozitivních. Nepopírám, že jsem byla milionkrát nas**aná a vzteklá. Unavená. To hlavně. Vyčerpaná. Více psychicky...a tím se dostávám zase k začátku. Ono to vše tak možná souvisí i s mým perfekcionismem. A takové sociální sítě a sjíždění při kojení instagramu tomu moc nepomáhá... "Mama-blogerky" už dávno nejsou tak reálné a neukazují to nedokonalé (čest výjimkám), ale deptají nás všechny tím, že mají doma stále naklizené, navařené, jsou stále upravené, namalované a já nevím co...

Já veřejně přiznávám, že za poslední rok jsem se namalovala asi 3x :D Hřeben jsem použila asi 5x (ano za ten rok :D), kondicionér možná ještě méně. Když jsem si šla něco koupit pro sebe, tak jsem přitáhla "milión" věcí pro holky. V okamžiku kdy jsem se zastavila, že si přečtu knihu nebo vypiju kávu, VŽDY některá z nich po mě něco chtěla (nebo se vzbudila). V zimě jsem kvůli jejím nemocím byla skoro měsíc s nimi doma nonstop a i výlet k doktorce jsem brala jako bezva super trip. Celkově mi stačí k radosti už velmi málo - třeba jít na poštu a zpět (máme poštu za rohem :D), ale sama! O tom jak bych byla ráda na záchodě sama...to se asi ani nezmiňuju...není to mýtus, fakt ne :D

Andrejka měla náročné měsíce - po očkování měla velkou reakci. Až 5 dní se mordovala s teplotou kolem 39 stupňů a to fakt stále. Sráželi jsme po 3 hod. Nurofenem v kombinaci s Panadolem, ale skoro to neklesalo. Vůbec nejedla, jen se kojila. Byla jsem vyřízená i já (měla jsem skoro 38 teplotu i já a to tak nějak bez důvodu, asi vyčerpáním). Ona sotva seděla a jen plakala, pokud nespala od vyčerpání. Nakonec teplota klesla, udělala se jí vyrážka a vypadá, že "volně" z reakce na očkování přešla do šesté nemoci. Skoro 14 dní trvalo než začala zase "normálně" jíst.

Během tohoto "útlumu" byla i dost taková...hm, jak to napsat. Neučila se nic nového (to je vlastně pochopitelné) a její, v té době už celkem silné nohy, jí zeslábly (netuším kolik zhubla, ale určitě něco ano) a zase se tak nějak vrátila a chodí opatrně kolem nábytku. Před očkováním už se pouštěla a v prostoru zvládla stát pár sekund bez držení se čehokoliv. Takže ne - nestihla chození do roka. Ale to ani Sandra, starší dcera. Ta začala chodit v 15 měsících.

Andrejka to ale postupně doběhla - najednou začala na vše ukazovat (venku ukazuje na každé auto, strom a dům, což vlastně skoro nonstop :D), stále si zpívá a brebentí (dokáže napodobit přesnou melodii některých častěji pouštěných písní), chechtá se a dělá naschvály. Umí paci-pacičky, ukáže jak je veliká, udělá berany-berany na požádání. Umí napodobit jak dělá kočka, pes a lev (strašně zařve :D). Je ukecaná a manžel se zase chytá za hlavu ("další po tobě?!" říká mi). Umí třeba ma-ma, ta-ta, ba-ba, béé, mňam-mňam, ham, cica, havo (žijeme na Slovensku), toto, tuto, tato, tak, bá-bo...Na Sandru řve něco jako ja-ja (nebo na-na?) Ale vždy stejně, takže vím, že jí volá. Prostě je s ní čím dál větší sranda. 

A to si všímá i Sandra. Už se spolu blázní. Někdy piští, řvou, chechtají se a Sandru to, dost viditelně, baví. Moc už jí nebaví, když jí Andrejka bere hračky se kterými si zrovna hraje. Myslím ale, že si tak nějak zvyká, protože sem tam už jí zapojí do her - třeba když si hraje na doktorku, tak Andrejka je automaticky její sestřička :) Někdy jí hned dá nějakou hračku do ruky, aby jí neotravovala až si ona bude hrát s něčím jiným. Role se ale postupně obracejí - Sandra už dokáže být někdy (aspoň chvilku) v klidu. Andrejka teď vůbec a Sandra si to všímá. Dokonce nedávno vyhlásila: "To když teď Aďa (tak jí říkáme), bude mít ten rok. To už i někde posedí chvíli v klidu?" :D

Andrejka je totiž teď všude. Je to taková ta klasika, kdy vyhazuje věci ze šuflíků, chce vše, piští, když vidí něco co chce a nemůže se k tomu dostat. Začíná se vztekat když není po jejím a už se mi i hodina od vzteku o zem :-/ Až jsem si říkala, že tvl se fakt těším na její období vzdoru. Zdá se mi, že Sandra začala s tímto vztekem později :D (a že její období vzdoru bylo a je celkem...vydatné). 

Andrejka má cca 78 cm a 8,5 kila. Je celkem hubeňour, ale dlouhán. I když Sandra v jejím věku měla už 82 cm. Trošku nás trápí tím, že dost málo jí - teda takové "normální" věci. Furt by jen užírala vše co máme my a nebo jedla ovoce, chleba, rohlíky...ale zeleninu a teplé jídlo (příkrmy) to vůbec. Trápí mě to...

A kdyby někoho zajímalo, jak takové roční dítě spí. Hm, tak to naše se budí někdy i co hodinu, častěji (díky bohu) po cca 2 hodinách. Takže žádné spaní celou noc :D Je stále kojená, funguju jako živý dudlík (opět, jako i při starší dceři), spí se mnou v manželské posteli. Je to mamánek, stále by chtěla být jen se mnou. Nikdo jí nesmí vzít na ruce - jen manžel, sem tam moje mamina, ale to musí mít Andrejka náladu. 

Nevím, co bych ještě napsala. Jo, snad jen připomenu, že každé dítě je opravdu jiné, i když má stejné rodiče. Já stále čakala, že to přeci nebude až tak výrazné - že "něco" budou mít společné, ale zatím snad nic :D Co dělala Sandra, to Andrejka nedělá. Co Andrejka dělá, to jsme u Sandry nezažili. Prostě si to, jako rodiče, vychutnáváme :D (jo, to bylo ironicky).

Ale nevyměnila  bych je... <3 I když o babyboxu jsem už párkrát uvažovala, to jako jo :D :D :D

PS: nevím, jestli budu psát další deníky miminka - spíš hodím nějakou informaci sem tam na instagram. No ale spoiler - Andrejka je asi divočejší jak kdy byla Sandra ...kouše nás, "šikanuje" Sandru (krade jí jídlo, krmí jí :D, mlátí, bere jí hračky, škrábe....), piští jako snad nikdy nikdo a strašně "mluví"... rupne mi mozek, to jako přisahám :D