36., 37. a 38-mý týden...blížíme se do finále :)

Je to tu :) Je to až neuvěřitelné, ale proležené léto přeci jen přineslo "ovoce" :) Kdo nečetl vše, tak začátkem 7-mého měsíce se malinká tak trošku rozhodla, že by už možná mohla jít ven...v nemocnici jí to "rozmluvili" pomocí magnézia a jiných infúzních mňamek a já jí to rozmlouvala další dva a půl měsíce na gauči ve vodorovné poloze :) A teď? Teď jsme na konci 38-mého týdne (vlastně dnes začínáme 39-tý) a už i gynekolog naznal, že ať to přijde kdykoliv, už je to gooood :)

Mým cílem bylo alespoň dosáhnout 33-tího týdne a vida...asi na tom ležícím režimu (který jsem vedla opravdu poctivě!) něco je :)

V posledních týdnech už je to jen o tom, že sleduji své tělo a všímám si každého náznaku, jestli už. V noci se budím i 4-5x na záchod a vždy s takovou myšlenkou, jestli mě náhodou něco nebolí (podbřišek). Minulý víkend jsme měli trošku kritický, kdy jsem si opravdu už připadala na rozsypání a už jsem byla i na pohotovosti se všemi věcmi, protože se ozval planý poplach a já si byla jistá, že pokud nic jiného, tak že si mě v nemocnici nechají až do porodu. Díky bohu se to nepotvrdilo. Naší malinkou "natočili" na takovém přístroji, který sleduje její pohyby a pohyby dělohy (jo, mohla bych si to vygooglit, jak se to jmenuje, ale nechce se mi :D) a ze začátku se krásně hýbala. Natáčí se to ale zhruba 20 min. a ona prostě vytuhla. Tak mi sestřičky doporučili budit jí...šlo to pomalu a těžko. To bude mít asi po mě :D

Dny po tomto poplachu jsem se cítila hrozně unaveně a spala i 16 hodin denně. Odešla ze mě hlenová zátka (kdo má zájem ať goooglí :D), která odchází pár hodin/dní před porodem. Byla jsem trošku vyplašená, protože na jednu stranu si říkám, ať už je to za námi. Na druhou stranu...nechce se mi do toho. To bude těmi historkami co mi každá "už maminka" říkala o porodu! Sakra! Měla jsem opět poslíčky, které už byly nepříjemnější, ale stále jsem v nich nenacházela žádný pravidelný časový interval, takže po pár hodinkách odezněly komplet :)

Mým snem je, že přijdu na kontrolu ke gynekologovi a ten mi řekne, že už jsem otevřená třeba na 4 cm. Bez bolesti :) Prý se to tak dá a potom se těhulka může připravit na rychlý porod. No...nejsem, zatím to je jen tak 1,5 cm :D

Na jedné z posledních kontrol u doktora jsem viděla obrovské pupky, kdy jsem si říkala, že jakto, že ony ještě neporodily. O to větší překvapení bylo, když jedna velmi sdílná nastávající maminka na mě vyrukovala s otázkou jaký je glukózový test (ta sladká voda, kdy se sleduje, jestli maminka nemá těhotenskou cukrovku). Tento test se dělá na konci 6-tého, začátku 7-mého měsíce. Odpověděla jsem jí, ale fascinovaně jsem hleděla na její obrovské nadrozměrné břícho, vedle kterého to moje "předporodní" vypadalo jak malý tenisák. "Určitě čeká dvojčata," říkala jsem si, ale paní/slečna mě vyvedla z omylu, když se chlubila tím, že budou mít holčičku...Uff, ta si ještě užije... :)

Protože je možné, že už každým dnem bude po tom, tak to dnes bude spíš takový článek "na rozloučení" (s těhotenstvím samozřejmě:)).

Upřímně musím říct, že jsem netušila, že ženské tělo během těhotenství potká až tolik změn. A nejen tělo, ale i duše se tak nějak připravuje na mateřství a tak sny, zvlášť v posledním měsíci, o malinké jsou celkem časté a v tom snu se snažím, abych jí viděla...nedaří se mi :)

Těhotenství je celkem fuška, ale zase není to nemoc :) Věřím, že mnoho těhotných, u kterých to probíhá vše bez problémů, může až do termínu porodu dělat cokoliv, jen s menším omezením prostorovým (pupek :D) a s vyšší frekvencí dýchání a funění :) Rizikové těhotenství má snad jediné pozitivum - nemusela jsem v létě chodit do práce, i když to léto tento rok nebylo asi až tak extrémní, ne? (slyšela jsem o tom...sama nevím :D).

Změny na těle jsou částečně dočasné, jiné se asi projeví až po porodu. Prý už nikdy nebudu mít postavu jako před otěhotněním (říkají moudré knihy a weby), ale osobně si myslím, že kdo chce, tak s tím něco udělá. Ve svém okolí mám pár maminek, na kterých opravdu není poznat, že by někdy rodily :) Změny na duši jsou pravděpodobně trvalé :) Už teď chytám takový ten ochranitelský komplex a nedovedu si představit, že malinkou nechám někomu na hlídání a já s ní nebudu :) Netuším jaký to bude pocit "být maminkou", ale celé těhotenství mě na tuto myšlenku tak nějak připravilo, i přesto, že mě tedy velmi biologické hodiny ještě netikaly... :)

Ještě se tu objeví článek o třetím trimestru, možná nějaké "plusy" těhotenství a proč jít do toho (nebo nejít? :D) a mám v přípravě i článek o těhu literatuře. A potom? Už asi jen deník šílené matky? :D

Vaše